HLÁSKOSLOVÍ

Slova a tvary jako kůň, vůle, bůh či hradů zněla ještě začátkem 14. století kóň, vóle, bóh a hradóv, jak nám dokládají dobové písemnosti. Už od první poloviny 14. století se toto ó začalo vyslovovat se spoluúčastí rtů, až postupně přešlo ve dvojhlásku uo. O tom rovněž svědčí řada pozdějších zápisů. Ve století 15. se pak ve výslovnosti dvojhlásky uo začala stále více prosazovat první samohláska (u), která nakonec zcela převládla. Výsledkem je tedy dlouhá samohláska [ú], pro kterou se ustálilo značení s kroužkem nad písmenem (ů), a vy už jistě tušíte, že onen kroužek je vlastně jakýmsi "reliktem" či pozůstatkem samohlásky ó či dvojhlásky uo, které našemu dlouhému ů předcházely. kuoň - kůň 2

Značení s ů se v pravopise plně prosadilo přibližně od poloviny 16. století a zůstalo až dodnes (bůh, vůl, hradů apod.).

11 / 11

Čeština má 2 podoby ú/ů, protože se musela rozlišit jeho podoba psaní na začátku slova.