Učivo

M. Ende - Děvčátko Momo a ukradený čas

1 / 1

Seřaďte text za sebou tak, aby příběh na sebe logi

„No abych nechtěl takhle výhodně šetřit čas!“ zvolal pan Fusi.
„Ale co mám dělat?“
„Ale příteli,“ odpověděl šedý agent a povytáhl obočí do výše, „přece víte, jak člověk ušetří čas! Musíte například rychleji pracovat a nedělat nic zbytečného. Od nynějška se budete zákazníkovi věnovat místo půl hodiny nanejvýš čtvrthodinku. Vystříháte se každé zbytečné zábavy, která vás okrádá o čas. Zkrátíte hodinu strávenou každý den u své matky na polovinu. A vůbec, umístěte ji někam do penzionu pro staré lidi, levného a dobrého, kde o ni bude postaráno. Tímto způsobem získáte denně celou hodinu.

Andulku dejte pryč, stejně vám není k ničemu, a slečnu Darii navštěvujte jenom jednou za čtrnáct dní. Je-li to vůbec nutné. Vynecháte čtvrthodinku rozjímání v okně, a hlavně v budoucnu tak často nemrhejte drahocenným časem na zpět, na četbu a tím méně na styky s vašimi tak řečenými přáteli. Zcela mimochodem, vřele vám doporučuji, pověste si do krámu velké hodiny, které dobře půjdou. Tak můžete přesně kontrolovat, jak se činí váš učeň.“

„No dobrá,“ mínil pan Fusi, „to všechno mohu učinit. Ale jak to mám zařídit dál, myslím s časem, který tímto způsobem ušetřím? Mám ho odeslat? V tom případě kam? Nebo ho mám uložit doma? Chci říct, jak se praktikuje spolupráce s vaším ústavem.“
„S tím si nedělejte starosti.“ Řekl šedý muž a podruhé se neznatelně usmál. „Klidně to nechte na nás. Buďte ujištěn, že nám neunikne ani díleček vašich úspor, vašeho našetřeného času. Ostatně uvidíte sám, že vám žádný volný čas nezbude.“

„Spoléhám tedy na vás…,“ odvětil zaraženě pan Fusi. „A vaši nabídku přijímám.“
„Jen to směle učiňte, příteli,“ řekl agent a povstal. „Od té chvíle, pane Fusi, jste i vy v pravém slova smyslu moderní člověk, který ví, co je pokrok. Blahopřeji, pane Fusi!“

Nasedl do elegantního auta šedé barvy a odjel, jen to svištělo. A potom přišel zákazník, první toho dne. Pan Fusi ho mrzutě obsloužil, dělal jenom, co musel, mlčel a skutečně byl hotov už za dvacet minut, ne jako jindy za půl hodiny. Od té chvíle si počínal stejně u všech zákazníků. Samozřejmě že ho taková práce už vůbec netěšila. Jenomže teď to již nebylo důležité.
Jeho nervozita i neklid stále rostly, protože jedna věc byla vskutku zvláštní: Opravdu mu nezbyla nikdy ani chvilka ze všeho nastřádaného času. Čas, který ušetřil, prostě záhadně zmizel.

Neexistoval. Jeho dny se čím dál víc krátily, nejprve nenápadně, ale pak to již silně pociťoval. Než se rozhlédl, týden byl pryč, pak měsíc, pak rok a ještě jeden rok a ještě další.
Teď, když vzpomínka na šedého agenta v jeho vědomí pohasla, zdálo by se přirozené, že se měl vážně zamyslet, kam se poděl všechen jeho čas. Ale on si kladl tuto otázku právě tak zřídka jako všichni ostatní spřádatelné času. Zmocnilo se ho něco jako posedlost. Pan Fusi neslyšel a neviděl. A když si někdy s hrůzou uvědomil, jak rychleji a rychleji míjejí dny jeho života, šetřil časem o to více.